pátek 1. září 2017

Moje nová hračka Smok Guardian Sub Pipe

Nazval bych to pomalu vaperskou evolucí. Skoro každý začíná na něčem malém, potom přejde na nějaký výkonný mód s DIY atomizérem a nakonec dojde k názoru, že potřebuje i něco jednoduchého na pohodové DL.
Každý z nás občas touží po něčem, kam prostě jen dáme žhavící hlavu, nalijeme liquid, zapneme a vapujeme...prostě pohodové DL.

Taková už klasická volba je Smok Stick V8, ale já jsem chtěl něco víc. Něco opravdu stylového a netradičního a nakonec jsem našel.

Moje nová hračka:
Smok Guardian Sub Pipe


Ano, je to elektronická cigareta nebo spíš dýmka, ovšem funguje absolutně stejně jako každá ecigareta.
Vyrábí se ve dvou verzích. Černá a barva dřeva, přičemž barva dřeva se nedá už skoro vůbec sehnat, ale nakonec se mi to povedlo a musím se vám přiznat, že jsem z Guardiana úplně na měkko. Je prostě krásnej.

Dýmka na integrovanou baterii 1900mAh. Atomizér na tovární hlavy Smok Helmet s kapacitou 2ml, což je na mojí spotřebu žalostně málo, ovšem atomizér se dá sundat, takže komu nevyhovuje, může si ho prostě vyměnit. Žhavící hlavy můžete sehnat v různých rozpětích, takže si vybere každý.

Atomizér Helmet je opravdu krásný a zvláště v téhle barevné kombinaci. Má horní nastavitelné airflow a dětskou pojistku, aby  se vám k liquidu nedostal třeba mladší sourozenec a přitom výměna žhavicí hlavy je rychlá a jednoduchá.

Co se týče samotného těla, tak dýmka je poměrně těžká kvůli integrované baterii. Ohníček na dýmce funguje jako spínací a žhavící tlačítko zároveň, což je také to jediné, čím se dýmka ovládá.
Dýmka je opravdu krásná. Sice se jedná o plast, ale působí dost pevně. Je akorát do ruky, pěkně se v ní schová a hlavně se dobře drží, je akorát do dlaně.
Dýmka se nabíjí skrz speciální USB kabel, který má na konci centrpin, který se našroubuje místo atomizéru, takže je třeba s ním zacházet opatrně. V případě zničení se těžko bude shánět.



Na pohodové DL je dýmka jako dělaná. Díky poměrně velké kapacitě vydrží celý den, pokud tedy netaháte jako o život. Jsem z ní vážně na měkko a děsně se mi líbí.
Samozřejmě jsem si k ní pořídil delší zahnutý náustek, aby působila opravdově a pořídil jsem si i kolébku, abych ji měl do čeho pokládat, jelikož si myslím, že takový kousek by neměl jen tak ležet na stole.
Za nějakých 1200kč je to opravdu dobrá koupě. Na zahraničních webech dýmku seženete podstatně levněji a přitom se pořád jedná o originály.

čtvrtek 31. srpna 2017

Chestere, jsi mých tisíc sluncí!

Mám pocit jako bych se zasekl v nějakém špatném snu. 18. července jsem oslavil své 26, narozeniny a 20.7 se stala tahle tragédie. Ten pocit, když je člověk šťastnej a vše je jak má být a najednou..o pár hodin později spadnete velice tvrdě obličejem do smradlavého hovna...

Nemůžu spát. Pořádně nejím, jen piju kafe a kdejaké energy drinky Jsem nervní a na každého velice protivný. Všude ho vidím, všude ho slyším. V jednu chvíli se mi zalijou oči slzama, které hned zatlačím zpátky silným nádechem a polknutím s myšlenkou, že musím být silný.

Mám pocit jako by mi umřel nejlepší kamarád. Pamatuju si to jako včera. Bylo mi devět let, když mě máma volala k telce. Hráli Crawling a ten blonďák byl sakra "hustej". Pak přišlo In The End a já jsem propadl závislosti zvané Linkin Park.

Tolik let je se mnou, Každý den, každou hodinu, každou minutu. Jeho hlas, tvář, úsměv, texty a najednou je po všem a to tak strašným způsobem...Prošel se mnou půlkou mého dětství, pubertou až do dospělosti. Jako můj anděl strážný nade mnou držel ochranou ruku. Dokázal mě potěšit, rozesmát, uklidnit, dodat mi sílu....

Už od těch devíti let jsem měl sen, že si s Chesterem potřesu rukou. Jako by to Bůh věděl. Tento můj sen se mi splnil na poslední chvíli a to v červnu v Praze a ne jen to. Podepsal se mi na ruku a objal mě. Jeho podpis už bude navždy na mé ruce pod logem LP. Jsem rád, že jsem nebyl srab a na poslední chvíli jsem si o ten podpis řekl.

"Chestere, jsi mých tisíc sluncí. Můj lék na vše zlé. Můj hrdina...navždy"


#RIPChesterBennington - budeš navždy můj hrdina

Slzy tečou. Srdce krvácí. Můj HRDINA, Bůh, lék, inspirace - odešel. Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale je to tak...

Je to měsíc a půl od koncertu Linkin Park v Praze, kde jsem byl. Byl tak energický, rozdával úsměvy. Působil spokojeně.

Byl jsem na Meet&Greet. Mám fotku s Chesterem a ne jen to. Nebyl jsem srab a na poslední chvíli jsem mu řekl " Chester, please. Give me you signature under my tattoo. I need new tattoo tomorow" a on se mi pod moje tetování opravdu podepsal a já si tento podpis ponesu na kůži do konce života...

Miluju ho. Je to 18 let. 18 dlouhých let. Jeho tvář se mnou byla každý den. Jeho hlas jsem poslouchal každý den a teď?...Je pryč..
Už žádná další hudba, už žadný další koncert, už žádný další tweet či video nebo fotka...

Jsi a budeš můj HRDINA...NAVŽDY...Tvoje hudba je můj lék...Děkuju ti

#RIPChesterBennington


Depeche Mode Praha 2017

Znáte ten pocit, když čekáte skoro 26 let? 26 let na to až se svojí mámou prožijete velmi silný zážitek, na který do smrti nezapomenete? Je to k pláči, když na to musíte čekat čtvrt století, ale o to sladší to pak je a já si svůj vlastní šťastný den užil dosyta.

Stejně jako já jsem fanatický fanoušek Linkin Park, je moje máma fanoušek Depeche Mode. Byl to náš první společný koncert v životě a ještě na kapelu, na které já byl odchovaný a ona ji naprosto zbožňuje.
Nikdy jsem neviděl tolik lidí v černém na jednom místě a zvláště s logem jedné kapely. Depeche Mode není jen hudba. Je to kult, náboženství, životní styl.

Při příchodu jsme si samozřejmě neodpustili pivo do skvělých tématických kelímků, kdy jsem si ještě řekl o výměnu, abych měl kelímek nejhezčí a šli si pomalu sednout. Jako vždy jsem si neodpustil návštěvu merch stánku a odnesl si náramek a šálu. Je to už takový můj zvyk - bez merche domů nejdu.
Poseděli jsme si pár desítek minut na tribunách, povídali si, těšili se, debatovali o songách a nasávali atmosféru.



A pak to přišlo...
Začala hrát Revolution od Beatles, na obrazovce se objevili animované kráčející nohy a ikony temného-syntetizovaného-rockpopu se objevily za ohromného křiku na podiu.

Přiznám se bez studu, že první dva songy jsem moc nechytal. Nejsou vůbec špatné, ale můj šálek kávy je trošku někde jinde.
Při songu A Pain That Iam Used To se to ve mě konečně spustilo. Totální kolaps u mě nastal při Martinovo Home. Miluju tu písničku od doby, kdy jsem viděl živý záznam z Night In The Paris. Dokonce pár slz ukáplo na konci, kdy nás začal dirigovat sám Dave.
Celkově mě poslední album Spirit moc nenadchlo, přesto Where Is The Revolution zní naživo naprosto skvěle a absolutně umocňuje sílu okamžiku koncertu. Poté pro mě přišlo snad největší a nejmilejší překvapení v podání Wrong. Velice potěšila nejen mě, ale i ostatní.
Před pauzou přišel naprosto heroický závěr v podobě Everything Counts, Stripped, Enjoy The Silence a Never Let Me Down Again, kdy už mi docházeli fyzické síly i hlasivky.

Přišla pauza, při které se kapela nenechala dlouho pobízet a přišla zpět. Kromě temné Walking In My Shoes, zazněla Heroes od Davida Bowieho a nakonec jsme se dočkali pecky Personal Jesus, kdy stadion doslova explodoval v návalu emocí, kdy už každý věděl, že tohle je poslední šance ze sebe vydat všechno.





Jsem z koncertu naprosto unešený a odnáším si ty nejlepší vzpomínky. Vše proběhlo v klidu, nikde žádné fronty, až na pár vyjímek se všichni chovali ohleduplně. Kapela zahrála dokonalý setlist, kdy mě osobně chybělok naprosté euforii Strangelove, Freelove nebo Policy Of Truth.


Proslýchá se o dalším turné někdy kolem zimy, kdy by se Depeche Mode mohli zastavit opět v Praze, tak snad...

Moje barevné vlasy

Vždycky se za mnou lidi otáčeli a mě to poměrně dost lezlo krkem. Ano, důvod měli, ovšem ne takový, za který byste byli rádi. Jednoho hezkého jarního dne jsem si řekl, že chci, aby lidi měli OPRAVDOVÝ důvod se za mnou otáčet a tak přišli na řadu vlasy.

První sundavání mých hnědých vlasů byl docela záhul. Měl jsem na nich ještě zbytky tmavě červené a červená prostě nejde dolů, takže po 3 týdny jsme vlasy s kadeřnicí 3x stáhli až jsem je měl skoro bílé a to jsem nosil cca měsíc než se mi zrodil v hlavě úžasný nápad..
Chci na růžovo a tím vlastně začala moje dráha jako chameleona.

Je fakt, že růžovou jsem nosil cca 2 roky. Občas jsem se nenechal odbarvit, takže jsem měl vlasy fialové, ale růžové jsem se držel pěkně dlouho.
Následovala modrá, která mi moc nesedla a taky dost bídně chytala. U kořínků skoro vůbec a tak jsem během chvíle měl zas odrosty. Na druhou stranu sundat ji byl nadlidský výkon, nechtěla pustit.
Poté následovalo pár měsíců v růžové než mě omrzela definitivně a já si dal na podzim zrzavou, jakože abych ladil s roční dobou.
Zrzavá mi docela sedí a odrosty na ní nevypadají tak úděsně, ovšem výrazný barvy jsou prostě výrazný barvy a tak jsem kolem vánoc šel na pořádně výraznou červenou, kterou jsem měl do minulého týdne, kdy my konečně přišly barvy od Directions a já si mohl hodit snad nejšílenější barvu, co jsem zatím měl.

Zelená je sakra skvělá a přitom jí vidím tak málo. Navíc je jaro, tak se musím patřičně přizpůsobit. Napoprvé jsem volil odstín Alpine Green, aby zelená byla trošku tmavší.
Stahovat červenou je prostě za trest, přesto se to povedlo na jedničku a já teď zářím na všechny strany. Jsem fakt spokojenej :)

Musím se pozastavit na slovy členů mojí rodiny a blízkých, kdy jsem si hodil růžovou a přišla věta "ta hnědo-červená ti slušela víc". Poté jsem šel na modrou a "ta růžová ti slušela víc" a takhle to jde pokaždé, když si změním barvu vlasů :D